The Zeitgeist Movement Česko-Slovensko

Spiritualita

SK: Pojem spiritualita má pre každého z nás rôzny význam. Všeobecná definícia by však mohla znieť nasledovne: snaha porozumieť, aký zmysel má všetko okolo nás; vnímanie seba vo vzťahu k "vyššej moci, vyššiemu princípu".

Zdá sa, že v súčasnosti má náboženstvo a mysticizmus monopol na spiritualitu. Teistické náboženstvá sa zaoberajú vzťahom k bohu alebo božskému stvoriteľovi, mysticizmus zas vzťahuje človeka k nadprirodzenej sile alebo moci. Spoločný základ oboch týchto pohľadov je to, že spiritualita sa týka určitého vzťahu. Zväčša je asociovaná so zmyslom života človeka a s jeho miestom na svete, nech je akékoľvek.

Aj keď je spiritualita subjektívnou záležitosťou, vidíme, že sa v tomto smere dejú určité zmeny, keďže spoločenský pokrok má tendenciu vysvetľovať svet takým spôsobom, ktorý obstojí v skúške času. V súčasnosti máme schopnosť dívať sa do minulosti a skúmať, čo naši predchodcovia považovali za skutočné a porovnávať tieto ich myšlienky z tými našimi. Mnohé "spirituálne" praktiky, ktoré existovali v minulosti, už dnes neexistujú kvôli tomu, že sme pochopili mnohé prírodné fenomény. Ako príklad môžu poslúžiť rané formy náboženstva, keď ľudia obetovali zvieratá s určitým zámerom. K tomu však dnes už takmer nedochádza, pretože toto konanie sa ukázalo byť bezvýznamné vzhľadom k očakávanému javu. Podobne výnimočné je aj vyvolávanie dažďa. Dnes rozumieme tomu, akým spôsobom sa prejavujú zmeny počasia a tiež vieme, že rituály nemajú žiaden preukázateľný efekt.

Podobne, myšlienka modlitby k bohu ohľadom konkrétnej záležitosti má štatisticky malý alebo žiaden vplyv na výsledok, nehovoriac o dôkazoch, ktoré podporujú hypotézu, že osoba stvoriteľa sa nedá dokázať žiadnym vedeckým spôsobom. Miesto toho je odvodená zo starovekých literárnych textov, špekulácií a tradície.

Inštitúcia náboženstva je v mnohých ohľadoch zakorenená v neporozumení životným procesom. Prezentuje napríklad svetonázor, v ktorom je človek postavený na vyššiu úroveň ako všetky ostatné prvky prírody. Toto "duchovné ego" viedlo k mnohým vážnym konfliktom počas celých dejín, a to nielen medzi ľuďmi navzájom, ale aj medzi ľuďmi a samotným prostredím.

Avšak veda s postupom času preukázala, že ľudské bytosti podliehajú zákonom prírody rovnako ako všetko ostatné. Zistili sme, že sme tvorení rovnakými molekulami ako stromy, vtáky a ďalšie formy života. Zistili sme, že nedokážeme prežiť bez prírodných zdrojov - potrebujeme čistý vzduch, jedlo, slnečnú energiu a ďalšie. Keď porozumieme symbiotickým vzťahom života, uvidíme, že najdôležitejším vzťahom je náš vzťah k planéte Zem. Na túto skutočnosť poukazuje práve veda, keďže práve vedecká metóda nám umožnila nahliadnuť do podstaty prírodných procesov, a vďaka nej dokážeme lepšie pochopiť, ako zapadáme do systému života ako celku.

To by sa dalo nazvať "duchovným prebudením".

Uvedomili sme si a vedecky sme si potvrdili fakt, že ľudia sa nelíšia od ostatných foriem života v prírode a integrita nášho života je zachovaná len do takej miery, ako je zachované naše životné prostredie, ktorého sme súčasťou. Toto uvedomenie ponúka úplne iný "duchovný" svetonázor, keďže vo svojom jadre ponúka myšlienky vzájomnej závislosti a prepojenia.

Prepojenie všetkých prvkov života je nepopierateľným faktom, avšak naša spoločnosť si tento neustály dynamický vzťah úplnej prepojenosti veľmi neuvedomuje. Spôsob organizácie našej spoločnosti a nášho vnímania je preto do veľkej miery v nesúlade s prírodou a tým pádom je deštruktívny.

Príroda je našou učiteľkou, a preto by naše spoločenské inštitúcie a filozofia mali byť odvodzované od tohto základného "duchovného" uvedomenia.

Čím rýchlejšie sa toto duchovné prebudenie rozšíri, tým skôr sa spoločnosť stane rozumnejšou, mierumilovnejšou a produktívnejšou.

CZ: Zdá se, že duchovnost má pro každého z nás jiný význam. Obvykle bývá definována jako "Způsob vnímání smyslu a účelu vlastního bytí, nebo jako způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje".

V současné době se zdá, že náboženství a mysticismus mají v oblasti spirituality výhradní postavní. Teistické náboženství často pohlíží na spiritualitu jako na "vztah s Bohem", jako na duchovní vztah, zatímco mystici spiritualitu vnímají jako vztah s "nadpřirozenou" mocí nebo silou. Všeobecně má tedy spiritualita, na té či oné úrovni, co do činění se "vztahem". Podle většiny pohledů je spjata se "smyslem" nebo "významem" života člověka... ať už jsou jakékoliv.

Ačkoli spiritualita je velmi subjektivní, začínají být patrné určité změny v jejím vnímání. Společenský pokrok má tendenci razit cestu pro takové porozumění universu, které obstojí v průběhu času. V současné moderní době jsme schopni hledět do daleké minulosti a zkoumat co naši předchůdci považovali za "skutečné" a poté jejich představy porovnat s dnešním pohledem. Mnohé "duchovní praktiky", které existovaly v minulosti, zanikly společně s porozuměním přírodním jevům. Jako příklad uveďme ranná náboženství, která mnohdy obětovávala zvířata za určitými účely... k tomu dnes již téměř nedochází, protože význam takového aktu se ukázal jako míjející se účinku. Stejně výjimečné je dnes i rituální přivolávání deště... dnes rozumíme tumu jak se počasí utváří a že rituální praktiky nemají prokazatelný efekt.

Podobně, obracení se na Boha s určitou žádostí nemá žádný statisticky prokazatelný účinek, nemluvě o vědeckých dokladech vyvracejících existenci ztělesněného stvořitele... jež je často odvozována ze starověké historické vzdělanosti a tradic.

V instituci náboženství je v mnoha ohledech zakořeněno nedorozumění o životních procesech. Naboženství například prezentuje pohled na svět, který staví člověka na úroveň odlišnou od ostatních částí přírody. Toto "duchovní ego" vedlo po celé generace k dramatickým konfliktům, nejen mezi lidmi, ale bezděčně i mezi námi a vlastním životním prostředím.

V průběhu času věda ukázala, že lidé podléhají naprosto stejným přírodním zákonům jako cokoli jiného. Poznali jsme, že jsme tvořeni stejnými atomárními strukturami jako stromy, ptáci a všechny ostatní formy života. Zjistili jsme, že nemůžeme žit bez ostatních přirodních elementů... potřebujeme čistý vzduch, aby jsme mohli dýchat, potravu, sluneční energii, atd. Pokud porozumíme těmto symbiotickým vztahům života, uvědomíme si, že co se našich "vztahů" týká, tím nejzákladnějším a nejdůležitějším vztahem je ten k naší planetě. Na tuto skutečnost poukazuje věda, jejíž racionální metody nám umožnily nahlédnout do podstaty přírodních procesů, takže můžeme lépe porozumět tomu, jak "zapadáme" do životního systému jako celku.

Toto může být nazváno "duchovním probuzením".

Toto vědou doložené poznání říká, že člověk se neliší od ostatních forem přírody, přičemž naše itegrita je shodná s integritou našeho prostředí, jehož jsme nedílnou součástí. Tato znalost přínáší zcela rozdílný 'spirituální' pohled na svět, jehož jádrem je myšlenka vzájemné závislosti a propojení.

Vzájemná závislost a propojenost celého života je v základním slova smyslu nepopiratelná a tento stálý 'vztah' naprostého propojení je tím, co si globální společnost plně neuvědomuje. A tak je způsob našeho chování a vnímání z velké části v nesouladu s vlastní přírodou... a tudíž destruktivní.

Příroda sama je zdrojem našeho poznání a naše sociální instituce a filosofie by měly čerpat z tohoto základního, trvalého, 'spirituálního' vědomí.

Čím rychleji se toto duchovní probuzení rozšíří, tím více duševně zdravá, mírumilovná a produktivní se naše společnost stane.